Ulice, kde si sousedé posílají elektřinu jako SMS
V panelovém domě na sídlišti v Kladně mají na střeše fotovoltaiku, která nepatří jedné rodině, ale celému bytovému družstvu. Elektřina z ní teče do šestadvaceti bytů podle toho, kolik kdo zrovna spotřebuje, a od letošního léta se způsob, jakým se ten podíl počítá, mění. Přesně to je komunitní energetika v praxi – ne velká elektrárna kdesi za městem, ale střecha, kterou už lidé mají nad hlavou, propojená s deseti, padesáti nebo klidně tisícem dalších odběrných míst kolem.
Sdílení elektřiny v Česku běží od 1. ledna 2024, kdy nabyl účinnosti zákon č. 469/2023 Sb., známý jako Lex OZE II. Po roce a půl provozu se ukázalo, kde systém skřípe, a Ministerstvo průmyslu a obchodu spolu s Energetickým regulačním úřadem na to reaguje – navazující novela, neformálně přezdívaná Lex OZE III, přináší k 1. srpnu 2026 sadu změn, které se dotknou každého, kdo elektřinu sdílí nebo o tom uvažuje.
Kdo může sdílet a co k tomu potřebuje
Do sdílení se může zapojit prakticky kdokoli s odběrným místem v Česku – rodina, sousedé v jednom domě, obec, firma i spolek. Podmínkou je stát se členem takzvané skupiny sdílení, a to buď jako aktivní zákazník, nebo jako energetické společenství. Rozdíl je v tom, kdo elektřinu vyrábí a jak je skupina organizovaná: aktivní zákazník sdílí přebytky z vlastní výroby, typicky ze střešní fotovoltaiky na rodinném domě, se svými dalšími odběrnými místy nebo s rodinou. Energetické společenství je formálnější uskupení s vlastní právní subjektivitou, které si musí zaregistrovat u ERÚ a které dovoluje zapojit desítky až stovky členů najednou – typicky obec, bytový dům nebo skupinu firem v průmyslové zóně.
Technicky celý systém běží přes Elektroenergetické datové centrum, zkráceně EDC, které spustilo první fázi služeb 1. srpna 2024. Zájemci o sdílení se u něj musí zaregistrovat a EDC pak průběžně vyhodnocuje, kolik elektřiny kdo v daném čase vyrobil a kolik spotřeboval. Bez této registrace sdílení fungovat nezačne, i kdyby měl dům na střeše sebevětší elektrárnu.
Jak se prakticky zaregistrovat
Registrace nejde bez dodavatele elektřiny – ten předává základní údaje o odběrném místě do EDC a odběratel pak jen potvrzuje souhlas se zapojením do konkrétní skupiny sdílení. U aktivního zákazníka celý proces zvládne jeden telefonát dodavateli a pár kliknutí v zákaznickém portálu, obvykle do dvou týdnů. Založení energetického společenství je jiná liga: je potřeba sepsat stanovy, zvolit statutární orgán a podat žádost o registraci na ERÚ, což se v praxi protáhne na dva až tři měsíce, hlavně kvůli administrativní zátěži menších obcí, které podobnou agendu dosud nikdy neřešily.
Co se mění od 1. srpna 2026
Žádné nové kolo byrokracie. Právě naopak – ruší se dvě omezení, která sdílení dosud brzdila.
Do letoška platil strop tisíce registračních čísel předávacích míst ve skupině sdílení u společenství – v praxi to znamenalo, že větší obec nebo síť firem narazila na limit dřív, než stihla zapojit všechny zájemce. Od 1. srpna 2026 tento strop mizí. Zároveň padá pravidlo, že jedno předávací místo smí patřit jen do jedné skupiny sdílení najednou. To dosud komplikovalo situace, kdy například bytový dům chtěl sdílet elektřinu z vlastní fotovoltaiky se svými nájemníky a zároveň se zapojit do širší obecní iniciativy – muselo si vybrat jedno, nebo druhé.
- zrušení limitu 1 000 registračních čísel předávacích míst ve skupině sdílení,
- zrušení pravidla jedno předávací místo = jedna skupina sdílení,
- rozšíření činnosti EDC o sběr a řízení dat o akumulaci a agregaci flexibility,
- širší možnosti využívání bateriových úložišť v rámci sdílení, a to nejen u velkých provozovatelů.
ERÚ přitom upozorňuje na drobný, ale důležitý detail harmonogramu: nastavení nových parametrů si lidé v EDC mohou upravit už od 1. srpna 2026, v praxi se ale podle prováděcí vyhlášky projeví až od 1. září. Kdo tedy čeká, že se mu vyšší limit promítne do vyúčtování hned první srpnový den, počká si o měsíc déle.
Alokační klíč: proč se zatím promrhá až polovina elektřiny
Sdílení znělo od začátku jako bezeztrátový nápad – vyrobíš, sousedé spotřebují, nikdo neplatí distributorovi za elektřinu, kterou by si stejně koupil odjinud. Realita prvního roku provozu je horší. Podle dostupných dat komunitní energetická společenství v Česku přicházejí až o polovinu vyrobené elektřiny, protože pravidla rozdělování jsou zatím nepružná. Do 30. června 2026 totiž platí takzvaný statický alokační klíč – vyrobená elektřina se mezi členy skupiny dělí podle předem dohodnutých pevných poměrů, bez ohledu na to, kdo právě v daný okamžik skutečně spotřebovává. Výsledkem jsou vysoké přetoky: byt, který je přes den prázdný, dostane svůj pevný podíl i ve chvíli, kdy ho nemá kdo spotřebovat, zatímco soused se zapnutou pračkou a myčkou zrovna dokupuje drahou elektřinu z distribuční sítě za plnou cenu. Přebytek pak často skončí v síti prodaný zpátky distributorovi za zlomek toho, co by za něj sousedé zaplatili, kdyby ho dostali ve správný okamžik. Od poloviny roku 2026 by měl nastoupit dynamický alokační klíč, který rozděluje vyrobenou elektřinu podle poměru aktuální spotřeby jednotlivých členů v reálném čase, a přetoky by se tím měly citelně zmenšit. ERÚ a EDC počítají s jeho nasazením ve druhé fázi provozu komunitní energetiky, od července 2026 – tedy prakticky souběžně se změnami platnými od srpna.
Kolik se dá reálně ušetřit
Přesná čísla se liší podle skupiny, ale princip zůstává stejný: sdílená elektřina nahrazuje nákup ze sítě za silovou složku ceny, řádově kolem 3 až 5 korun za kilowatthodinu u běžných tarifů, zatímco distribuční poplatky a další regulované složky domácnost platí dál i za elektřinu, kterou dostane od souseda. Domácnost bez vlastní fotovoltaiky, která se zapojí do sdílení s bytovým domem, tak reálně ušetří na silové složce, ne na celé faktuře – u průměrné spotřeby kolem 2 000 kilowatthodin ročně jde o stovky korun měsíčně, ne o tisíce.
Vyšší přínos má logicky domácnost, která přebytky sama vyrábí a sdílí je s rodinou v sousedním domě – ta neplatí ani za výkup přebytků od distributora za nevýhodnou cenu, ani nekupuje chybějící elektřinu za plnou sazbu. Tady se návratnost investice do fotovoltaiky zkracuje řádově o rok až dva oproti scénáři, kdy si majitel nechá přebytky prodávat zpátky do sítě.
Územní limity a co sdílení nedovoluje
Sdílení má i tam, kde je otevřené nejvíc, jasné hranice. U skupiny typu společenství je sdílení omezené na souvislé území maximálně tří obcí s rozšířenou působností, nebo na území hlavního města Prahy jako celku. Vesnice na Vysočině se tedy nemůže domluvit se sousedním krajem, i kdyby měla sebelepší fotovoltaiku a sebeochotnější odběratele o padesát kilometrů dál. Elektřinu navíc nelze sdílet přes hranice do zahraničí – ani do sousedního Německa nebo Rakouska, přestože technicky by síť propojení umožňovala. Tahle omezení dávají smysl z pohledu přenosové soustavy: čím dál elektřina putuje, tím vyšší jsou ztráty a tím složitější je vyhodnocování toků v reálném čase. Pro domácnost v okrajové části republiky to ale v praxi znamená, že nejbližší vhodný partner pro sdílení může být paradoxně dál, než dovoluje zákon – blíž fyzicky, ale mimo povolené území. Řešením bývá spojit síly s prostředním městem v mikroregionu, které leží v dojezdové vzdálenosti a zároveň splňuje limit tří obcí s rozšířenou působností.
Vyplatí se do toho jít už teď?
Za první rok fungování se do sdílení zapojilo necelých 25 tisíc odběrných a 17 tisíc výrobních míst – na osmimilionovou spotřebitelskou základnu je to zlomek, ale růst je rychlý a ministerstvo i ERÚ počítají s dalším rozšiřováním. Domácnost s vlastní fotovoltaikou, která chce sdílet přebytky s rodinou v sousedním domě, se do systému může zapojit už dnes přes svého dodavatele nebo přímo registrací v EDC.
Lepší volba je počkat s velkým společenstvím na spuštění dynamického alokačního klíče v druhé polovině roku – u statického modelu totiž reálně přijdete o významnou část vyrobené elektřiny a ekonomika projektu tomu bude odpovídat. Nestojí za to zakládat formální energetické společenství jen kvůli daňové optimalizaci bez skutečné poptávky sousedů po sdílené elektřině; administrativa u registrace na ERÚ je citelná a bez aktivních členů se nevyplatí. Rodinné sdílení mezi dvěma nebo třemi odběrnými místy má naopak smysl prakticky vždy, protože náklady na zapojení jsou minimální a EDC funguje jako plně automatizovaný zprostředkovatel bez měsíčních poplatků za samotné vyhodnocování.
Bytový dům v Kladně čeká na zářijové vyúčtování, které poprvé ukáže, jestli zrušení limitu předávacích míst přineslo víc členů, nebo jen víc papírování. Podobných domů bude letos na podzim přibývat.